 |
 |
|
"Konecne pokrtená" cyklistka Tereza
Po návratu z Arizony a pár „zbesilých“ dnech doma v Cechách, které jsme vyuzili k dodelání nutných rekonstrukcí v nasem bytu, jsme se presunuly na Kypr. Soustredení s týmem bylo príjemnou zmenou, ale ostatní zmeny nám moc dobre nedelaly. Posun casu o 9 hodin v porovnání s Arizonou, nocní prelet na Kypr a cekání az do casného rána na odvoz, první díly Sunshine Cupu v mrazivém krupobití a bource, otrávené bledé obliceje s totálním nezájmem vás obslouzit (na Kypru stejne jako u nás) a nejaký ten defekt pri závode, ci bloudení na trati.... presto nás to nezlomilo a dokázali jsme se s tím slusne poprat. První závody mi prinesly i první vítezství a pred odletem zpet domu jsem mávala Kypru opet ze stupnu vítezu. „Mozná zase za rok, Afrodito!“ Opet jen pár dní v Cechách jsme vrchovate naplnili nutnými aktivitami a návstevou rodiny. Mimo jiné jsme absolvovali funkcní vysetrení v Praze u pana doktora Martinka. Laktátový test dopadl pro vetsinu z týmu dobre, coz bylo signálem, ze jsme pripraveni na dalsí krok k závodní forme - soustredení v Toskánsku. Od zacátku pobytu na kopecku ve vesnicce Ravi, kam kazdorocne uz deset let jezdíme, jsme byli pripraveni, ze tohle soustredení bude bolet a bude hodne rychlé. Tesila jsem se, ze tu s klukama udelám kus práce a od zimní prípravy v Arizone se zas o velký krok posunu ke skvelé forme, protoze první sveták se blízí. Po nevydareném závode v Montichiari a pár silnicních trénincích, pro me ale soustredení bohuzel predcasne skoncilo a já se tak nedockala ani zaslouzeného volna. Po pádu pri bikovém tréninku me totiz cekalo volno nucené a rozhodne delsí, nez jeden den. Zlomená klícní kost a lécba 30 dní, to je diagnóza doktora v 30 km vzdálené nemocnici v Masse Maritime. Zacal se ve mne prát smutek z odevzdané letenky na první sveták do Jihoafrické republiky a konce tréninku na „dlouhý“ mesíc, a radost z toho stestí, ze se mi nestalo pri té tlame neco mnohem horsího a vysadím vlastne „pouhé“ 4 týdny. Uz od toho karambolu jsem odkázaná na cizí pomoc. Mám sice nefunkcní jen jednu kost, ale znamená to prílis nehýbat celým telem. Najednou zjistuji, na kolik vecí je potreba mít ruce dve. Takze prosím od rána do vecera o pomoc - umýt vlasy, ucesat culík, navléct ponozku nebo namazat rohlík. Postupne bolest opadá a tak se snazím si vetsinou poradit sama, ale nutí me, tohle pouze lehké nakouknutí do invalidního zivota, vzpomínat v jednom kuse na mého známého. Toho cloveka si nesmírne vázím za to, jak se postavil k osudu, protoze to, co prozil by porazilo na kolena se slzami v ocích i toho nejvetsího siláka. Jeho zivot si nebral zádné servítky a po autonehode ho dozivotne odkázal na invalidní vozík a znehybnil témer celé jeho telo. Vzal mu tak mládí i vsechny sny a plány. Jakého andela musí videt ve své manzelce, která svuj zivot naplnila pécí o nej a dodáváním mu odhodlání k tomu naplno zít i v techto tezkých podmínkách. Jak tezké to pro oba muselo a musí být. To si ted uvedomuji uz kdyz mi Pavel pomáhá obléct tricko. Presto tento vzdelaný clovek nelení a predává své vedomosti ostatním prostrednictvím poutavých clánku na svém blogu (http://kukacka.bigbloger.lidovky.cz/c/72564/Listy-z-deniku-II-Okno.html) |