Zmen tento chladivý cas prinesl pozehnane, jen co je pravda! Na prvního máje, kdy jsem jezdila jeste na ergáci, abych ulehcila zlomené klícní kosti a tesila se, ze brzy opet zacnu závodit, bych tomu vsemu asi neverila!

Ted je to tady a je to realita! Svlékla jsem po spouste let, tolikrát modrý, tolikrát jiný a presto stejný dres Ceské Sporitelny. Banky, na jejíz pohyblivé bankomaty jsme si po léta hráli a  honili se po lesích. První zkusenosti se mi snazili trochu marne vstepovat ti, kterí tento tým proslavili a zalozili základní kámen pevne do centra dení ceské horské cyklistiky…Pavel Elsnic, Standa Hejduk, Jarda Purmenský, Radim Korínek a Jarda Friede pod vedením manazera Michala Picka. Vzpomínám, jak se v Moravské Trebové na MCR vsadili o 10 kopecku zmrzliny, ze Elza nevyhraje. Pavel mel ale zkusenosti a znal dobre své telo. Kdyz rekl, ze vyhraje, tak vyhrál. Zmrzlina, kterou tak miloval, byla jeste dalsím lákadlem, a tak není divu, ze si Elza hned za cílovou cárou zacal pochutnávat na obrovské hore zmrzlé pochoutky a vydrzela mu az na stupne, kde ho jeste ulepeného oblékli do trikolory!

S touhle bandou jsem prozila taky první zahranicní soustredení. V Chorvatsku, po case i na Kanárech. To byly destinace, kde slunícko pece i v lednu. Z toho jsme meli samozrejme vsichni radost, protoze jsme meli moznost nacerpat po zime novou energii z hrejivých paprsku a opálit jiz vybledlé cyklistické prouzky. Jen Standa Hejduk mel ze svého opálení uz tak dost snedé kuze trauma. Výkrik zdesení se ozval z jeho pokoje ve chvíli, kdy vesel v prítmí do koupelny a v zrcadle se nevidel! Jeho plet v tom seru splývala s tmavou místností. :-)

Na Kanárských ostrovech jsme se také museli rozloucit, a to s nasím manazerem Michalem Pickem. S jeho distingovaným chováním nepricházelo v úvahu potkat ho na kole v cyklistickém. Tady jednoho dne uz nevydrzel poslouchat zapálené debaty ostatních o prevodech v kopcích a mnozství nahrocených kilometru a rozhodl se znovu objevit skrytou vásen cyklistiky. To se mu ale stalo osudným a pri stretu s autem v neosvetleném tunelu na míste zemrel.

Toto nestestí bylo zacátkem nové generace Ceské Sporitelny, kde zustalo jen pár puvodních pilíru. Já pokrocila mezi mazáky týmu a Dlouhán s Kardosem se o nás nadále starali jako vynikající mechanik a fyzioterapeut. Muj trenér Jirka Lutovský uz nebyl jen trenérem sportovního gymnázia ve Vimperku, ale stal se manazerem týmu. Bylo neskutecné, jak dokázal tým po takové ráne, kdy se témer rozpadl, postavit na nohy a rozjet ho opet ve velkém stylu. Objeli jsme v novém slození spoustu  závodu po celém svete. Mými kolegy byli postupne jiz o méne starsí, stejne starí i mladsí závodníci a se vsemi jsem zazila skvelé veci. Tomáse Trunschku a jeho nocní návraty za svetla mobilního telefonu po 8 hodinovém svihu na Kanárech,“ kolotoc„  jako efektivní typ tréninku Pavla Zerzáne na soustredení v Toskánsku, Pepu Kamlera jako skvelého partáka na tréninky a kamaráda do pohody i nepohody a Milana Spesného really jezdce, který skvele rozumí tréninku a stejne tak svým skvelým detemJ Lidí a zázitku, které se mi navzdy vryly do pameti je spoustu, jako i let strávených v tomto týmu.

Ted ti mávám, Sumavo, muj klidný domove, a jdu vstríc zivému temperamentu proudícímu v zilách snedých Spanelu. Od nich se býcí bojovnosti budu ucit a prebytek pozitivní energie cerpat. Verím, ze i já jim budu mít k cerpání co nabídnout a spolecne se nám k nasim cílum pujde lépe.

Vám vsem preji, aby i na vás dosáhla ta slunecní energie Jizanu, aniz byste byli ochuzeni o zimní radovánky. Proto uzijte si konecne zimu, jak má být a brzy nashledanou zase v sedle!

Já vám ze sedla podám zprávy jiz prístí týden, protoze v  úterý odlétám na první „jarní“soustredení do centra mého nového týmu Trek Lorca Taller del Tempo, do mesta Lorca.

Tak Hola!